Dušičkový čas

Když jsem byla malá, znamenaly pro mne Dušičky nějaké datum na začátku listopadu, kdy moje babička připravovala co nejdokonalejší výzdobu hrobu mého dědy, který zemřel v době, kdy bylo mojí mámě okolo sedmi let. Takže něco, co šlo vlastně úplně mimo mě. Pamatuji si, že bylo vždycky pošmourno a mě nebylo jasné, proč ten hrob tak krášlí, když je děda už několik desítek let mrtvý, tudíž to ani neocení. Taky mi utkvělo, jak se různé babiččiny sousedky a kamarádky předháněly, kdo má lepší výzdobu a pak ještě několik měsíců mluvily o tom, co měl kdo na hrobě v době Dušiček, kdo to „offlákl“ a kdo si „dal záležet“. Tohle mě provázelo celé dětství a pubertu a v podstatě mi to „bylo jedno“. Svého dědu, a později také prababičku a dalšího dědu, mám spojené s určitými vzpomínkami či představami a není to závislé na tom, co je zrovna za datum.
Můj postoj k Dušičkám se ale začal měnit, když jsme poprvé přišli o miminko v 10. týdnu těhotenství. V tu ránu jsem cítila velkou potřebu hledat příležitosti, jak si naši malou Terezku připomenout, jak si ji nějak zpřítomnit a moci být chvilku s ní, alespoň ve vzpomínkách a plánech, které jsem s ní měla.
Tam jsem pochopila obrovskou důležitost rituálů, důležitost prostoru, který potřebujeme s našimi blízkými, kteří již s námi nejsou ve fyzické podobě. Dnes si velmi vážím rituálů a i zpětně jsem za ně moc ráda. Jsou pro mne „razítkem“ toho, že někdo nebo něco bylo, toho, že se mi to nezdálo a že je součástí mého života. Lidé a věci potřebují v našich životech své místo a i když tu už nejsou fyzicky přítomni, máme pro ně v životě jejich„kousek“ místa, který jim po právu náleží.
Když pracuji s lidmi v terapii či konstelacích, často se mi stává, že i když žena původně nepřijde s tématem ztraceného miminka, docházíme do momentu, kdy je potřeba se s ním rozloučit, aby rodina mohla fungovat dále. Maminky nenarozených dětí často totiž mívají sklony tuto zkušenost popřít, někam zatlačit a „nechat vyhnít“. Jak chcete ale nechat vyhnít kus Vašeho života, Vašich emocí, něčeho, co se Vás bytostně dotklo? To prostě nejde a celou dobu tam pak takováto zatlačená věc někde pobolívá a Vy nevíte proč je vám divně, ale víte, že někde uvnitř je „Něco“, co bolí. Ostatní často cítí, že s nimi maminka není zcela přítomna, ale ona sama ví, že dává maximum, co může a není si vědoma toho, co s sebou nese někde vzadu.
Proto jsem se rozhodla vést semináře, ve kterých se můžeme společně zastavit, přijmout ztrátu jako součást života, zpřítomnit si to, co se nám k tomu pojí, abychom se mohli náležitě rozloučit a jít životem dále i s nenarozeným miminkem v srdci.
Pokud se chcete připojit do úzkého kruhu žen a mužů, kteří vnímají potřebu spočinutí a rozloučení se svým nenarozeným miminkem, aby mohli začít naplno žít svůj další život, přihlašte se na další seminář, který se koná v neděli 7.12. v terapeutickém středisku Hermés v Praze.
Více informací najdete zde
Stačí se přihlásit na emailu lucie.lebduskova@gmail.com. Počet míst je omezen, rezervujete se prosím včas.

Lucie

Jsem klinická psycholožka, lektorka, autorka projektu Čekala jsem miminko. Pomůžu Vám vytvořit si takový život, ve kterém se budete cítit sami sebou a můžete se zase cítit spokojení a naplnění. Vytvořila jsem pro Vás několik ebooků a online programů, abyste se mohli inspirovat a načerpat novou sílu, i když jste zdaleka.

Comments are closed