Dušičkový čas

Když jsem byla malá, znamenaly pro mne Dušičky nějaké datum na začátku listopadu, kdy moje babička připravovala co nejdokonalejší výzdobu hrobu mého dědy, který zemřel v době, kdy bylo mojí mámě okolo sedmi let. Takže něco, co šlo vlastně úplně mimo mě. Pamatuji si, že bylo vždycky pošmourno a mě nebylo jasné, proč ten hrob tak krášlí, když je děda už několik desítek let mrtvý, tudíž to ani neocení. Taky mi utkvělo, jak se různé babiččiny sousedky a kamarádky předháněly, kdo má lepší výzdobu a pak ještě několik měsíců mluvily o tom, co měl kdo na hrobě v době Dušiček, kdo to „offlákl“ a kdo si „dal záležet“. Tohle mě provázelo celé dětství a pubertu a v podstatě mi to „bylo jedno“. Svého dědu, a později také prababičku a dalšího dědu, mám spojené s určitými vzpomínkami či představami a není to závislé na tom, co je zrovna za datum.
Můj postoj k Dušičkám se ale začal měnit, když jsme poprvé přišli o miminko v 10. týdnu těhotenství. V tu ránu jsem cítila velkou potřebu hledat příležitosti, jak si naši malou Terezku připomenout, jak si ji nějak zpřítomnit a moci být chvilku s ní, alespoň ve vzpomínkách a plánech, které jsem s ní měla.
Tam jsem pochopila obrovskou důležitost rituálů, důležitost prostoru, který potřebujeme s našimi blízkými, kteří již s námi nejsou ve fyzické podobě. Dnes si velmi vážím rituálů a i zpětně jsem za ně moc ráda. Jsou pro mne „razítkem“ toho, že někdo nebo něco bylo, toho, že se mi to nezdálo a že je součástí mého života. Lidé a věci potřebují v našich životech své místo a i když tu už nejsou fyzicky přítomni, máme pro ně v životě jejich„kousek“ místa, který jim po právu náleží.
Když pracuji s lidmi v terapii či konstelacích, často se mi stává, že i když žena původně nepřijde s tématem ztraceného miminka, docházíme do momentu, kdy je potřeba se s ním rozloučit, aby rodina mohla fungovat dále. Maminky nenarozených dětí často totiž mívají sklony tuto zkušenost popřít, někam zatlačit a „nechat vyhnít“. Jak chcete ale nechat vyhnít kus Vašeho života, Vašich emocí, něčeho, co se Vás bytostně dotklo? To prostě nejde a celou dobu tam pak takováto zatlačená věc někde pobolívá a Vy nevíte proč je vám divně, ale víte, že někde uvnitř je „Něco“, co bolí. Ostatní často cítí, že s nimi maminka není zcela přítomna, ale ona sama ví, že dává maximum, co může a není si vědoma toho, co s sebou nese někde vzadu.
Proto jsem se rozhodla vést semináře, ve kterých se můžeme společně zastavit, přijmout ztrátu jako součást života, zpřítomnit si to, co se nám k tomu pojí, abychom se mohli náležitě rozloučit a jít životem dále i s nenarozeným miminkem v srdci.
Pokud se chcete připojit do úzkého kruhu žen a mužů, kteří vnímají potřebu spočinutí a rozloučení se svým nenarozeným miminkem, aby mohli začít naplno žít svůj další život, přihlašte se na další seminář, který se koná v neděli 7.12. v terapeutickém středisku Hermés v Praze.
Více informací najdete zde
Stačí se přihlásit na emailu lucie.lebduskova@gmail.com. Počet míst je omezen, rezervujete se prosím včas.

Comments are closed