Můžu plakat? aneb Pocity po ztrátě miminka v těhotenství

IMG_3798Přišla ke mně do ordinace žena, mladá a velmi vyplašená. Doprovázela ji její maminka, která s ve dveřích otočila, popřála dceři štěstí a sedla si za dveřmi v čekárně. Ještě stihla na dceru spiklenecky „mrknout“ a naznačit, že jí drží palce.

Byla jsem zvědavá, s čím budeme pracovat. Mladá žena měla lesklé oči, bylo vidět, že sotva zadržuje pláč. Na otázku: Co byste ode mne potřebovala? se rozplakala…

Říkají, že mám být silná, že nemám plakat…..že to bude ještě horší…že se tím budu ještě víc trápit….že to stejně nemá cenu…. že to ještě ani nebylo dítě, byl to teprve plod, bylo mu teprve pár týdnů….co bych dělala, kdyby se už narodilo…..hlavně pořád slyším – neplakej….

Tato slova a mnoho jim podobných, doprovázejí ženy po ztrátě miminka často. Naše společnost se bojí pláče, jako by byl něco špatného. Bojí se jej možná i proto, protože neví, co s tím. Lidé v blízkém okolí chtějí ženě pomoci, ale tváří v tvář pláči a bolesti, která se za ním skrývá, si připadají bezmocní.

Potřebovala bych vědět, jestli můžu plakat, povídá ta žena předemnou. Je mi smutno a chtěla bych se vyplakat, lidé okolo mne mi v tom ale brání. Mají mě rádi, nechtějí, abych byla smutná, ale já bych potřebovala plakat

Někdy za mnou dokonce chodí ženy, které jsou svým okolím „tlačené“ do toho, aby si nechaly předepsat nějaké léky, aby byly zase „zdravé“, „normální“… paradoxně je to ale právě naopak. Zdravé a normální je dát smutku průchod, vyplakat jej tak, jak si zaslouží.

Tak tedy, milé ženy, milé mámy, milé okolí, které to s vašimi blízkými myslíte dobře:

pokud jste ve svém životě ztratila nenarozené miminko, je v pořádku cítit smutek, je v pořádku chtít plakat a plakat, je v pořádku chtít být o samotě, je v pořádku cítit se bezmocná, zklamaná, zrazená, zmatená, naštvaná, vzteklá, je v pořádku cokoli, co v danou chvíli cítíte.

Váš prožitek je jenom Váš a nenechte si do něj od nikoho mluvit.

Vaše okolí by však rádo vědělo, zda od něj něco nepotřebujete, proto doporučuji, zkuste na chvíli vylézt z Vašeho prostoru a svému okolí říct, co po nich chcete. Nebojte si říct, zda chcete být sama, či naopak s nimi, neberte v tuto chvíli zbytečné ohledy na druhé, naopak snažte se postarat o sebe. Tak, abyste získala sílu do dalších dní.

Takže můžu plakat? zeptala se na konci našeho sezení,  a mohla byste to říct i mojí mámě?….

Vím, že pro mámu není lehké, když vidí svoje dítě smutné a bezmocné a že mu chce co nejvíce pomoci, ale ta největší pomoc v tomto případě je účast a respekt k prožitkům a potřebám onoho dítěte. To je někdy nejvíc.

s Láskou Lucie Lebdušková

psycholožka a autorka projektu Čekala jsem miminko a máma knížky Čekala jsem miminko, ale…

Lucie Lebdušková

Jsem klinická psycholožka, psychoterapeutka, hypnoterapeutka, lektorka a autorka projektu Čekala jsem miminko. Vím, že psychika je velmi mocný nástroj při utváření našeho života, a proto si uvědomuji, jak je důležité být psychicky v pohodě, v harmonii se sebou samým, svými prožitky, plány a sny a jak je důležité dělat to, co v čem se cítíme naplnění a šťastní. Pak teprve můžeme plně prožívat zdraví psychické i fyzické, protože psychika je velmi úzce provázána s tělem. Proto s lidmi pracuji tak, aby se cítili dobře po stránce psychické, což se pak projeví i na jejich fyzickém zdraví a oni pak mohou začít svůj život prožívat radostně a spokojeně. Na pomoc jsem pro vás vytvořila několik ebooků a online programů, abyste se mohli inspirovat a načerpat novou sílu, i když jste z daleka.

Comments are closed