Taky se snažíte být ve všem dokonalé?

Dneska jsem si uvědomila, že jsem se někde ztratila. Dohnala mě moje touha po dokonalosti. Snažila jsem se být dokonalá máma, dokonalá žena, dokonalá psycholožka…a moje touha po dokonalosti mě dovedla do stavu, kdy jsem měla pocit, že se na mě všechno valí a není úniku.

Najednou jsem viděla jen to, co je špatně, co je třeba udělat, co jsem nestihla nebo co jsem nezvládla. Ze všech stran na mě „křičelo“ moje perfekcionistické já a posmívalo se mi: Hehe, tohle ještě nemáš hotové, tady určitě přijdeš pozdě, tohle se nepovede, tady tohle zapomeneš, tohle nebude správně…

 

 

A jak to nakonec vypadalo? Celý den jsem prožívala v domnělém pocitu nestíhání, takže to v praxi vypadalo tak, že jsem všude byla vlastně hrozně brzo a pak jsem pořád někde čekala. Bohužel jsem do toho stresu vtáhla i svoje děti a okolí, takže jsem je pak v čekárně napomínala, ať jsou potichu, že mají ještě čas, tak ať neruší.

A když už celý den neskutečného kalupu a vnitřního sebebičování skončil, ležela jsem v posteli, nemohla usnout a přistihla se, že se snažím to alespoň „vyřešit“, abych byla druhý den ještě dokonalejší a tyhle chyby se mi nestávaly.

 

V tu chvíli jsem si to uvědomila. Někde hluboko ve mně se ozval tenký skoro neslyšný hlásek mého moudrého nevědomí, který se pokoušel mě zachránit a volal: Halooo, jsem tady, zastav a hlavně se uklidni! Jsi otravná sobě i okolí!!! Lidé ve tvém životě nemůžou dýchat! Dusíš je svou honbou za dokonalostí a následným pocitem, že nic nestíháš a nezvládáš. Takhle to prostě nejde! Uklidni se a hlavně přestaň s tou honičkou za ničím! Uleví se všem okolo a ve finále i tobě samotné, uvidíš!

Tak tohle byla pecka mezi oči. Měla jsem pocit, že mi najednou někdo sundal ze zad asi stokilový batoh. Jakože fakt můžu? Aha, to jsem nevěděla! To mi ale nikdo neřekl!

Tohle jsem tedy rozhodně nečekala. Žila jsem v domnění, že musím všechno zvládnout a nejmíň na dvě stě procent a teď si uvědomuju, JAKÁ JE TO BLBOST!

 

Tak si říkám: Kdo mě vlastně honí? A hádejte, co je ta odpověď! No samozřejmě, že: Já.  Já a moje stoleté programy o tom, že bych měla být správná a dokonalá holčička se samými jedničkami ve škole i v životě. Že musím být perfektní, protože jinak je to špatně. A kolik mi je, že tomu pořád věřím?

Už dost na to, abych si mohla dovolit se na ně podívat a zeptat se sama sebe: Opravdu to takhle chci? Opravdu se chci nechat uštvat, nebo JE ČAS NA ZMĚNU?

 

Asi je jasné, co jsem si odpověděla. Ještě mi teda není moc jasné, co to bude znamenat v praxi, ale v tuhle chvíli jsem odhodlaná uvědomit si svůj starý program, mrknout na něj, poděkovat mu za účast a poslat jej do věčných lovišť.

Děkuji a rozhoduji se, že to můžu mít jinak. Běž si otravovat někoho jiného.


Připomíná vám to něco?

Tak nějak tuším, že v tom nejsem sama. Budu ráda, když se podělíte o své zkušenosti. A na závěr přikládám svoje dnešní moudro a doufám, že pomůže i vám, které to potřebujete.

 

MENŠÍ DOKONALOST = VĚTŠÍ SVOBODA

 

S láskou vaše nedokonalá Lucie Lebdušková

psycholožka, autorka ebooku Změna je nový začátek

Pomáhám lidem se v sobě vyznat a najít cestu, která vede k pocitu radosti a naplnění.

Comments are closed